Oňuk krkonošský

Původ­ní ende­mic­ký druh, vysky­tu­jí­cí se pou­ze v Krko­no­ších. Prv­ní zmín­ka dle znal­ce krko­noš­ské pří­ro­dy a pra­cov­ní­ka les­ní sprá­vy KRNAP Mila­na Vícha, zva­né­ho Facír, je k nale­ze­ní v Dixo­vě kro­ni­ce Pece pod Sněž­kou na str. 56 – 57 i s neu­mě­lým vyob­ra­ze­ním (dnes ulo­že­no v archi­vu v Trut­no­vě). Vích citu­je zprá­vu plk.v.v. ing. Jose­fa Šour­ka, kro­ni­ká­ře a kon­zer­vá­to­ra pří­ro­dy, kte­rý na zmín­ku v Dixo­vě kro­ni­ce nara­zil: „Jed­ná se o tajem­né­ho tvo­ra, (…), kte­rý je svým výsky­tem oje­di­ně­lý na úze­mí celé­ho Rakous­ka-Uher­ska.“ (Vích, časo­pis Krko­no­še 1998, č. 4, str. 4, viz celý člá­nek). Je extrém­ně pla­chý a úspěš­ně se skrý­vá. Vzác­né zmín­ky o tom, že byl pozo­ro­ván, nebý­va­jí brá­ny váž­ně. Oňuk totiž bývá regis­tro­ván pou­ze v pokro­či­lých noč­ních hodi­nách jedin­ci, kte­ří se vra­ce­jí z restau­rač­ních zaří­ze­ní, hor­ských bud a barů a jejich svě­dec­tví bývá odmí­tá­no pou­ka­zo­vá­ním na jejich málo stříz­li­vý stav v době vizu­ál­ní­ho záchy­tu oňu­ka. Oňuk se tak oci­tá po boku nezpo­chyb­ni­tel­ných tvo­rů, jaký­mi jsou Yet­ti (Sasquatch, Big­fo­ot), Loch­ne­ska nebo Olgoj Chor­choj: všich­ni vědí, že exis­tu­jí, ale nikdo je nikdy nevi­děl (svě­dec­tví jsou zpo­chyb­ňo­vá­na, nevě­ří se jim). Exis­ten­ci oňu­ka nako­nec při­pouš­tě­jí i ana­ly­tic­ké nástro­je, zalo­že­né na umě­lé inte­li­gen­ci: „V pří­pa­dě Oňu­ka není mož­né jed­no­znač­ně říct, zda je sku­teč­ný nebo ne, pro­to­že nee­xis­tu­jí žád­né kon­krét­ní důka­zy, kte­ré by jeho exis­ten­ci potvr­di­ly nebo vyvrá­ti­ly. Někte­ří lidé tvr­dí, že se s tím­to tvo­rem setka­li, zatím­co jiní zase tvr­dí, že jde jen o mýtus a nee­xis­tu­je. Vědec­ká komu­ni­ta však nemá dosta­teč­né důka­zy o exis­ten­ci toho­to tvo­ra a tak se vět­ši­nou Oňuk řadí do kate­go­rie kryp­ti­dů. Kryp­ti­dy jsou obvykle popi­so­vá­ny jako nezná­má zví­řa­ta, kte­rá jsou obtíž­ně pozo­ro­va­tel­ná nebo dokon­ce úpl­ně skry­tá.“ (s pou­ži­tím Chat­GPT 4) Oblí­be­ná a ke ško­dě pozná­ní širo­ce vyu­ží­va­ná inter­ne­to­vá ency­klo­pe­die Wiki­pe­die uvá­ní oňu­ka v kate­go­rii Kabi­net kuri­o­zit – bio­lo­gie: Wikipedie:Kabinet kuriozit/​Biologie – Wiki­pe­die (wikipedia.org)

Odbor­ný výzkum oňu­ka, jeho popis a popis jeho typic­ké­ho cho­vá­ní se význam­ně lokál­ně liší i v rám­ci tak malé­ho geo­gra­fic­ké­ho úze­mí Krko­noš: jinak popi­su­je oňu­ka bada­tel­ská ško­la výcho­do­kr­ko­noš­ská (s cen­t­rem v Obřím Dole) a jinak vědec­ká ško­la západ­ních Krko­noš (Rokyt­nic­ko). Je mož­né, že lokál­ní pod­mín­ky ved­ly evo­luč­ně k odliš­né­mu vývo­ji. Pod­le jiných bada­te­lů se spí­še jed­ná o sam­čí a sami­čí vari­an­tu, odli­šu­jí­cí se jele­ním paro­žím (samec) a muflo­ní­mi růž­ky (sami­ce).  Je též prav­dě­po­dob­né, že sam­ci i sami­ce jsou sil­ně teri­to­ri­ál­ní a zatím­co sami­ce se zdr­žu­jí po vět­ši­nu roku ve východ­ní čás­ti poho­ří a skrý­va­jí se v turis­tům nepří­stup­ných čás­tech Obří­ho Dolu a na raše­li­niš­tích, sam­ci pre­fe­ru­jí vyso­ko­hor­ské lou­ky západ­ních Krko­noš kolem pra­me­nů Labe, Pan­ča­vy a Mumla­vy a při­leh­lé hlu­bo­ké lesy v niž­ších par­ti­ích od Kotel­ních jam, přes Vlčí hře­ben, Zad­ní Plech po Kra­ko­no­šo­vu sní­da­ni. Obě pohla­ví se navště­vu­jí pou­ze v době říje v nej­vyš­ších par­ti­ích hor mezi Vio­lí­kem, Sněž­ný­mi jama­mi, Vyso­kým kolem a  Špindle­rov­kou. Pozo­ro­vá­ním výsky­tu výhrad­ně samic s muflo­ní­mi růž­ky v oko­lí Sněž­ky, stej­ně tak pod vli­vem nále­zů sko­řá­pek oňu­čích vajec v těch­to loka­li­tách, moh­lo dojít k myl­né domněn­ce Dixo­vě i Vícho­vě, že se oňuk vysky­tu­je pou­ze v Obřím Dole, navíc jen ve for­mě men­ší­ho vever­ko­vi­té­ho tvo­ra se zahnu­tý­mi růž­ky. Ve sku­teč­nos­ti se zde vysky­tu­jí pou­ze sami­ce, zatím­co impo­zant­ní mohut­ní zají­co­vi­tí sam­ci s majestát­ním paro­žím se zdr­žu­jí na opač­né stra­ně hor. Kro­mě zmí­ně­né doby páře­ní na kon­ci květ­na a v červ­nu (dle Vícha), kdy se lás­ky­pl­ně potká­va­jí v cen­t­rál­ní čás­ti poho­ří (tato roman­tic­ká před­sta­va je zásad­ně zpo­chyb­ně­na prav­dě­po­dob­ným způ­so­bem kopu­la­ce zády k sobě). Je doce­la dob­ře mož­né, že k sobě opač­ná pohla­ví nepo­ci­ťu­jí žád­nou náklon­nost a páří se jen z bio­lo­gic­ké nut­nos­ti, s urči­tou nechu­tí a ode­vzda­nos­tí dik­tá­tu pře­ži­tí živo­čiš­né­ho dru­hu. Tomu by odpo­ví­da­lo i důsled­né oddě­le­ní sam­ců a samic po zby­tek roku, kdy se uchy­lu­jí na opač­nou stra­nu hor a mezi sebe sta­ví nej­vyš­ší hře­be­ny Krko­noš, aby ani v náh­lém poblouz­ně­ní neby­lo snad­né vyhle­dat part­ne­ra opač­né­ho pohla­ví. Pří­pad­ně, aby si to daný jedi­nec při nároč­ném pře­ko­ná­vá­ní hor­ské­ho teré­nu včas roz­mys­lel a setr­val šťast­ně a neru­še­ně v celi­bá­tu až do dal­ší­ho pra­vi­del­né­ho nut­né­ho a mož­ná nepří­jem­ně poci­ťo­va­né­ho volá­ní pří­ro­dy, kte­rá si vymá­há svou daň pro zacho­vá­ní rodu .

Oňuk pod­le bada­te­lů ve východ­ních Krko­no­ších: socha oňu­ka s audi­o­prů­vod­cem základ­ní­mi infor­ma­ce­mi sto­jí v Obřím Dole, u Bou­dy pod Sněž­kou. Oňuk je popi­so­ván jako zajíc s oca­sem vever­ky se zahnu­tý­mi muflo­ní­mi růž­ky, za kte­ré se zavě­šu­je na stro­my a v pří­pa­dě nebez­pe­čí se sna­ží mas­ko­vat tak, že na sebe bere podo­bu suché­ho lis­tu. Stá­le se tře­se, odtud němec­ké ozna­če­ní „Zit­rig“. Jde o vej­co­ro­dé­ho sav­ce (Pro­to­the­ria, pod­le nověj­ších hypo­téz Aus­tra­lo­sphe­ni­da) s kap­sou na bři­še, ve kte­ré nosí mlá­dě, kte­ré v této kap­se při­jí­má mateř­ské mlé­ko. Tím při­po­mí­ná vač­natce (Mar­su­pi­a­lia). Na nohách má blá­ny, aby si usnad­nil pohyb na míst­ních raše­li­niš­tích. Je prav­dě­po­dob­né, že v této oblas­ti byly pozo­ro­vá­ny pou­ze sami­ce a popis celé­ho dru­hu byl tak redu­ko­ván na fyzi­o­lo­gic­ké zna­ky sami­čí.

Oňuk pozo­ro­va­ný zápa­do­kr­ko­noš­skou bada­tel­skou ško­lou: podo­bá se znač­ně vel­ké­mu až nepři­ro­ze­ně pře­rost­lé­mu zají­ci s jele­ním paro­žím a oca­sem, kte­rý při­po­mí­ná oca­sy dru­ho­hor­ních ješ­tě­rů. Je mož­né, že jde o vel­mi neob­vyk­lý penis se čtyř­mi hrbol­ky na špič­ce, stej­ně jako u ježur (Tachy­g­los­si­dae), čele­di, kte­rá se spo­lu s čele­dí pta­ko­pys­ků a oňu­kem řadí mezi pod­tří­du vej­co­ro­dých sav­ců. Prav­dě­po­dob­ně jde o pozo­ro­vá­ní dospě­lých sam­ců, což pod­po­ru­je teo­rii hrbol­ko­vi­té­ho peni­su, zamě­ňo­va­né­ho s oca­sem. Pokud jde sku­teč­ně o sam­ce, vysvět­lo­va­lo by to nejen odliš­ný typ ozdo­by hla­vy (paro­ží namís­to růž­ků), ale i znač­ný roz­díl ve veli­kos­ti malých vever­ko­vi­tých tvo­rů kolem Obří­ho Dolu a mohut­ných zají­co­vi­tých sam­ců mezi Rokyt­ni­cí, Harra­cho­vem a Labskou bou­dou.

Dosud nezná­mý tvor, zachy­ce­ný na obra­ze z oko­lí Před­ní Labské: v kaňo­nu Labe nad Labskou sou­těs­kou, nad býva­lou papír­nou, by se měli vysky­to­vat záhad­ní tvo­ro­vé, podob­ní jele­nům, kte­ří ale jele­ny nejsou.  Jsou zachy­ce­ni na dobo­vé ole­j­o­mal­bě, ucho­vá­va­né v objek­tu býva­lé papír­ny, dneš­ní vod­ní elek­trár­ně, na Před­ní Labské. Pod­le svě­dec­tví spo­lu­ma­ji­te­le elek­trár­ny, pana Vra­ti­sla­va H. jde o dra­vé maso­žrav­ce, kte­ří loví pstru­hy v náho­nu, vybí­ra­jí ryby z hal­tý­řů a jsou při­tom schop­ni sezob­nout i led­ňáč­ka v letu. Jsou nebez­peč­ní i člo­vě­ku (autor obra­zu, kte­rý byl jejich živo­tem fas­ci­no­ván nato­lik, že je z úkry­tu pozo­ro­val a zachy­co­val na svých obra­zech, se prý stal sám jejich obě­tí). Způ­so­bem lovu při­po­mí­na­jí cho­vá­ní velo­ci­rap­to­rů a jed­no ze zob­ra­ze­ných mlá­ďat má čumák, při­po­mí­na­jí­cí pta­ko­pyska či pte­ro­dak­tyla. Na Před­ní Labské jsou pře­svěd­če­ni, že jde o nebez­peč­né mutan­ty, kte­ří vznik­li dlou­ho­do­bou expo­zi­cí účin­kům rado­nu. Výcho­zy radi­o­ak­tiv­ní­ho ply­nu jsou v Krko­no­ších běž­né (zná­má je napří­klad studán­ka se zázrač­nou radi­o­ak­tiv­ní vodou v lese nad Strom­ko­vi­ce­mi pod Rezkem, kam si pro její léči­vé účin­ky cho­dí lidé vodu nabí­rat a kona­jí sem kaž­do­roč­ní pou­ti). V oko­lí Před­ní Labské a na Hor­ních Míseč­kách navíc pří­mo pro­bí­ha­la zku­šeb­ní těž­ba rado­nu v 50. letech 20. sto­le­tí a výcho­zy této rudy i kon­ta­mi­no­va­né hal­dy vytě­že­né hor­ni­ny moh­ly vést ke zmu­to­vá­ní tvo­rů, vysta­ve­ných účin­kům radi­o­ak­ti­vi­ty.

Obecně přijímané charakteristiky:

 Je pře­jí­mán názor o kap­se (stej­né, jakou se vyzna­ču­jí vač­natci), ve kte­ré nosí vej­ce, inku­bu­je je a mla­dý jedi­nec pak v kap­se odrůs­tá a saje mlé­ko. Pod­le jiných zdro­jů oňuk vej­ce sná­ší a scho­vá­vá v kame­ni­tých sutích, Vích zmi­ňu­je nále­zy vápe­na­to­že­le­zi­tých sko­řá­pek vajec v sutích Obří­ho Dolu. Je ovšem mož­né, že k nále­zům došlo, pro­to­že se v těch­to sutích sami­ce oňu­ka zba­vu­je sko­řá­pek po vylíh­nu­tí mlá­dě­te, aby mlá­dě­ti nepře­ká­že­ly ve vaku. Není jas­né, zda se vak k inku­ba­ci mlá­dě­te pou­ze dočas­ně vyví­jí bře­zí sami­ci, jako u ježur z pří­buz­né čele­di Tachy­g­los­si­dae, nebo zda jde o trva­lý znak jako u vač­natců. Bez­vý­hrad­ně je obec­ně při­jí­mán pozna­tek o blá­nách, usnad­ňu­jí­cích oňu­ko­vi pohyb v baži­na­tém teré­nu hor­ských raše­li­nišť. Byly pozo­ro­vá­ny žlu­té sto­py v podo­bě děr do jar­ní­ho sně­hu, není jas­né, zda jde o pozůstat­ky páře­ní (to by sice mělo pro­bí­hat až na kon­ci jara, ovšem ve vyso­ko polo­že­ných par­ti­ích hor kolem Sněž­ných jam a Vyso­ké­ho kola, Labské a Pan­čav­ské lou­ky, kde mnoh­dy leží zbyt­ky sně­hu až do začát­ku čer­ven­ce), vymě­šo­vá­ní či jiné bio­lo­gic­ké akti­vi­ty. Není jas­né, čím se oňuk živí, ani zda je či není člo­vě­ku nebez­peč­ný (s výjim­kou dále zmí­ně­né, prav­dě­po­dob­ně zmu­to­va­né vari­an­ty z oko­lí Před­ní Labské, vlast­nost­mi podob­né velo­ci­rap­to­rům). Nej­bliž­ší pří­buz­né dru­hy, pta­ko­pys­ko­vé ani ježu­ry, v dospě­los­ti zuby nema­jí (jen mla­dí pta­ko­pys­ko­vé mají troj­hro­té sto­lič­ky, cha­rak­te­ris­tic­ké pro sav­ce, ježu­ry zase jen mléč­ný zub slou­ží­cí k naru­še­ní sko­řáp­ky při líh­nu­tí, kte­rý poslé­ze vypa­dá­vá). Urči­té nebez­pe­čí by mohl před­sta­vo­vat pří­pad­ný jedo­vý apa­rát, pro­to­že zatím­co u ježur je jedo­vý dráp prak­tic­ky neškod­ný, pta­ko­pys­ko­vé dis­po­nu­jí jedo­vý­mi žlá­za­mi v oblas­ti steh­na a jejich jed, kte­rý sice není pro člo­vě­ka smr­tel­ný, způ­so­bu­je nesne­si­tel­nou bolest a oto­ky, kte­ré mohou trvat i po něko­lik měsí­ců. Nedo­po­ru­ču­je se tedy hla­dit oňu­ka po zad­ku ani osa­há­vat zmí­ně­né žlu­té díry ve sně­hu, pro­to­že prá­vě  u pta­ko­pyska se stá­le vedou spo­ry, zda prá­vě jejich jedo­vý apa­rát neslou­ží jako pomoc­ný orgán při kopu­la­ci, jejímž pozůstat­kem mohou ony žlu­té díry být. Ke kopu­la­ci může slou­žit hro­ti­tý ocas sam­ce, opat­ře­ný snad až čtyř­mi peni­sy. Ty mají zaru­čit funkč­ní spo­je­ní se sami­cí, kte­rá k páře­ní nase­dá zády k sam­ci. Samot­ný akt sply­nu­tí tedy není dosta­teč­ně dob­ře kon­t­ro­lo­ván a zmno­že­ní peni­sů má zaru­čit, že  ale­spoň na jeden z nich sami­ce nased­ne svou pochvou (že se, mys­li­vec­kou mluvou  řeče­no, “stre­fí”). Blí­že je navý­sost pozo­ru­hod­ná pro­ble­ma­ti­ka páře­ní pojed­ná­na v samo­stat­ném odbor­ném pří­spěv­ku na těch­to strán­kách.

Nej­po­dob­něj­ším a snad i pří­buz­ným dru­hem se jeví v Rakous­ku se vysky­tu­jí­cí rau­ra­kl (Rau­rac­kl), v Němec­ku zná­mý pod jmé­nem wol­per­tinger (viz. Wiki­pe­die Wol­per­tinger – Wiki­pe­dia ). Ten se evi­dent­ně vysky­tu­je v Tyrol­ských Alpách a v při­leh­lých oblas­tech Bavor­ska až po Duryn­ský les. Cito­va­ný zdroj odka­zu­je na dal­ší podob­né dru­hy ve Skan­di­ná­vii i jin­de.

V čes­ké popu­lár­ní kul­tu­ře se ve fil­mu Za trn­ko­vým keřem (ČSSR, 1980, režie Vác­lav Gajer)) obje­ví v rukou Jose­fa Kem­ra vycpa­ni­na, při­po­mí­na­jí­cí oňu­ka, nazý­va­ná ve fil­mu „pivoň“. Jed­ná se pou­ze o fil­mo­vou rekvi­zi­tu z dílen Fil­mo­vé­ho stu­dia Barran­dov a název zví­ře­te je dílem sce­náris­tic­ké fik­ce. Vliv popu­lár­ní kul­tu­ry je ovšem vel­mi sil­ný, pro­to bývá oňuk lido­vě ozna­čo­ván za „pivo­ně“.

Několik hypotéz o původu oňuka:

1. jde o původ­ní druh, kte­rý se v prů­bě­hu evo­lu­ce vyvi­nul a adap­to­val pro spe­ci­fic­ké pod­mín­ky ark­tic­ko-alpin­ské tun­d­ry v srd­ci Evro­py. Mož­ná se dokon­ce jed­ná o dru­ho­hor­ní relikt z doby jury či kří­dy, pře­ži­vší pozůsta­tek z doby dino­sau­rů, podob­ně jako Loch­ne­ska. Vzhle­dem k tomu, že vej­co­ro­dí sav­ci (Pro­to­the­ria) se na zemi obje­vi­li již před 200 mili­o­ny lety, kdy došlo ve střed­ní juře k oddě­le­ní od ostat­ních sav­ců, může se jed­nat o tře­tí­ho vzác­né­ho repre­zen­tan­ta řádu pta­ko­řit­ních (Mono­tre­ma­ta) ved­le dosud žijí­cích pta­ko­pys­ko­vi­tých (Orni­thorhyn­chi­dae) a ježu­ro­vi­tých (Tachy­g­los­si­dae)..

2. jde o v Krko­no­ších zdo­mác­ně­lou vari­an­tu rau­rak­la (wol­per­tinge­ra), zavle­če­né­ho z Alp tyrol­ský­mi kolo­nis­ty, kte­ří pře­síd­lo­va­li do Krko­noš od 16. sto­le­tí, zpr­vu jako dře­vo­rub­ci, těží­cí a pla­ví­cí dře­vo pro kut­no­hor­ské stří­br­né doly, poz­dě­ji roz­ví­je­li na hře­be­nech hor bud­ní hos­po­dář­ství.

3. vzhle­dem k dolo­že­ným svě­dec­tvím o oblí­be­né schop­nos­ti Kra­ko­no­še brát na sebe růz­né podo­by a ke znač­né frek­ven­ci etno­gra­fic­kých pra­me­nů, zmi­ňu­jí­cích čas­tou pro­mě­nu Kra­ko­no­še v zají­ce a jele­na, může jít o jed­nu z podob Kra­ko­no­še. Tomu by odpo­ví­da­la i obvyk­lá doba pozo­ro­vá­ní oňu­ka v noč­ních hodi­nách. Kra­ko­noš ces­tou ze stej­né­ho hos­tin­ce, jako náhod­ný pozo­ro­va­tel na sebe z roz­ver­nos­ti bere zví­ře­cí podo­bu, jen se nemů­že rych­le roz­hod­nout kte­rou a je zrov­na zpo­zo­ro­ván v této mezi­fá­zi mezi jele­nem a zají­cem, pří­pad­ně muflo­nem (nebo spí­še koz­lem, za kte­ré­ho se též čas­to pro­mě­ňu­je při svých šprý­mov­ných kous­cích, kte­ré rád tro­pí­vá lidem – zámě­na koz­lích rohů za muflo­ní či kam­zi­čí je doce­la dob­ře před­sta­vi­tel­ná). Pro tuto hypo­té­zu svěd­čí i vel­ký roz­díl v pozo­ro­va­ných vari­an­tách i zazna­me­na­ném cho­vá­ní (zajíc, vever­ka, jele­ní paro­hy, muflo­ní rohy, roz­dí­ly ve veli­kos­ti, vever­čí ohon, ocas pra­ješ­tě­ra, obran­ná podo­ba suché­ho lis­tu, zavě­še­ní za růž­ky na vět­vi a nao­pak zastra­šo­va­cí pozi­ce úto­čí­cí­ho jele­na). Hypo­té­zu o oňu­ko­vi coby mož­né podo­bě Kra­ko­no­še nepří­mo potvr­zu­je i názor umě­lé inte­li­gen­ce, kte­rá ozna­ču­je oňu­ka za kryp­tid (viz. výše): „Exis­ten­ce Kra­ko­no­še v reál­ném smys­lu slo­va však není pro­ká­zá­na a je pova­žo­vá­na za mýtus. Pokud by se ale jed­na­lo o nezná­mý druh zví­ře­te, pak by se mohl řadit mezi kryp­ti­dy.“ (Chat­GPT 4)

4.  nebez­peč­ní tvo­ro­vé  z Před­ní Labské mohou být oňu­ci. Hypo­té­za o muta­ci vli­vem rado­nu ve spo­je­ní s popsa­ným způ­so­bem lovu a agre­si­vi­tou opět odka­zu­je k půvo­du v éře dino­sau­rů a pod­po­ru­je domněn­ku, že se jed­ná o stov­ky mili­o­nů let sta­rý druh, kte­rý evo­luč­ně pře­žil své sou­put­ní­ky. Mož­ná mu v adap­ta­ci pomoh­la prá­vě schop­nost sná­šet radi­o­ak­tiv­ní pro­stře­dí. Pokud by se tato pozo­ro­vá­ní potvr­di­la, jed­na­lo by se o mimo­řád­ně nebez­peč­né­ho tvo­ra. Pro­to jsou svě­dec­tví o jeho pozo­ro­vá­ní tak vzác­ná – setká­ní s novo­do­bým velo­ci­rap­to­rem nelze vpod­sta­tě pře­žít a tudíž o něm potom vyprá­vět. 

Taxonomie

Víchem uvá­dě­né latin­ské ozna­če­ní Pavi­dus cor­con­tis Dix mělo vyjá­d­řit cha­rak­te­ris­tic­kou vlast­nost pla­chos­ti (pavi­dus) a vzdát hold prv­ní­mu, kdo se nebál o oňu­ko­vi veřej­ně zmí­nit, tedy kro­ni­ká­ři Dixo­vi. Vzhle­dem k lin­gvis­tic­ké nepřes­nos­ti nejen v latin­ském tva­ru „krko­noš­ský“ (správ­ně corconticus/​corcontica) a s ohle­dem na aktu­ál­ní stav pozná­ní byl po kon­zul­ta­ci s odbor­ní­kem, Mgr. Boři­vo­jem Mar­kem, PhD., zvo­len aktu­ál­ní název, reflek­tu­jí­cí cha­rak­te­ris­tic­ké zna­ky podob­né vač­natcům (Mar­su­pi­a­lia). Oňuk je samo­stat­nou čele­dí (Cera­to­pal­ma­ti­dae), tře­tí zná­mou dosud žijí­cí, ved­le čele­dí pta­ko­pys­ků (Orni­thorhyn­chi­dae) a ježur (Tachy­g­los­si­dae). Tyto tři čele­di dohro­ma­dy tvo­ří řád pta­ko­řit­ných (Mono­tre­ma­ta), jedi­ný dosud pře­ži­vší řád pod­tří­dy vej­co­ro­dých sav­ců (Pro­to­the­ria). Nut­nost důsled­né­ho háje­ní oňu­ka, jehož nej­bliž­ší pří­buz­ní se vysky­tu­jí prav­dě­po­dob­ně až u pro­ti­nož­ců, by měla být napros­tou pri­o­ri­tou při ochra­ně pří­ro­dy. Stej­ně tak je nezbyt­né roz­ví­jet sys­te­ma­tic­ké pozo­ro­vá­ní a stu­di­um toho­to jedi­neč­né­ho dru­hu.

 Hlá­še­ní pozo­ro­vá­ní oňu­ka adre­suj­te vzhle­dem k nečin­nos­ti orgá­nů ochra­ny pří­ro­dy bada­tel­ským cen­t­rům v Bou­dě pod Sněž­kou nebo U pro­tiv­né­ho dědy. V pří­pa­dě dru­hé­ho zmí­ně­né­ho cen­t­ra jsou vítá­na hlá­še­ní, foto­gra­fie či nákre­sy, pří­pad­ně hmot­né dokla­dy výsky­tu oňu­ka pou­ze v písem­né for­mě poš­tou (pro pod­po­ře­ní kra­chu­jí­cí Čes­ké poš­ty) na adre­su: Výzkum­né cen­t­rum Oňu­ka krko­noš­ské­ho, Fran­tiš­kov 21, 542 45 Rokyt­ni­ce nad Jize­rou.

Vzhle­dem k tomu, že se mís­ta (zaru­če­ně nepo­tvr­ze­né­ho) výsky­tu oňu­ka pře­krý­va­jí s mís­ty výsky­tu tet­řív­ka, dochá­zí ke stá­le význam­něj­ší­mu ruše­ní oňu­ka tet­řív­ko­vým toká­ním a hro­zí jeho vypu­ze­ní z tra­dič­ní­ho teri­to­ria, čímž by vznik­la nena­hra­di­tel­ná ško­da, pří­mo čer­ná díra v bio­di­ver­zi­tě Krko­noš.