Oňuk krkonošský

(Ceratopalmatus marsupialis corconticus, dříve Pavidus corcontis Dix)

Nové poznatky k výskytu oňuka v Severní Americe a ve Skandinávii

Nový úlo­vek, dove­ze­ný Mar­ti­nem P. z Nor­ska, pro­ka­zu­je výskyt oňu­ka či oňu­ko­vi pří­buz­né­ho dru­hu ve Skan­di­ná­vii. Švé­do­vé mu říka­jí skva­der, nor­ský název hara­horn odka­zu­je k země­pis­né­mu názvu hory (kde se asi tvor vysky­tu­je). Jsme tak nasmě­ro­vá­ni k dal­ší­mu bádá­ní, zalo­že­né­mu na širo­kém roz­ší­ře­ní tvo­ra jacka­lo­pe (do češ­ti­ny pře­klá­dá­no jako zajda­len) v Sever­ní Ame­ri­ce (Wyo­ming, Již­ní Dako­ta, Kansas). Podrob­něj­ší infor­ma­ce a obráz­ky jsou dostup­né na Jacka­lo­pe – Wiki­pe­dia https://en.wikipedia.org/wiki/Jackalope, v češ­ti­ně na Zajda­len – Wiki­pe­die (wikipedia.org). Vycpa­ni­ny tvo­ra jsou roz­ší­ře­ny v barech v této oblas­ti USA od 30. let 20. sto­le­tí, kdy je začal roku 1932 pro­dá­vat Dou­glas Her­rick a jeho bra­tr. Her­rick ve svém hote­lu v Dou­gla­su ve Wyo­min­gu pro­dá­val turis­tům  licen­ce k lovu jacka­lo­pů nebo “jackra­b­bits”. Lov­cům se dopo­ru­ču­jí vyso­ké pev­né boty pro­ti pokou­sá­ní, jacka­lo­po­vé mohou být nebez­peč­ní. Ide­ál­ní návnadou pro nalá­ká­ní jacka­lo­pů je prý whis­ky. Jeden z vycpa­ných exem­plá­řů obdr­žel darem pre­zi­dent USA Ronald Rea­gan v roce 1986 od sená­to­ra stá­tu Sou­th Dako­ta. Důle­ži­tým poznatkem je schop­nost jacka­lo­pů napo­do­bo­vat lid­ský hlas, podob­ně jako papouš­ci. V lido­vém vyprá­vě­ní se tra­du­jí zkaz­ky, jak v dobách osíd­lo­vá­ní Divo­ké­ho Zápa­du jacka­lo­po­vé napo­do­bo­va­li zpěvy kov­bo­jů při večer­ních tábo­ro­vých ohních a z lesa pak zazní­va­ly pís­ně, zpí­va­né pře­váž­ně teno­rem. Od roku 2005 usi­lu­je stát Wyo­ming na nej­vyš­ší úrov­ni u zvláčt­ní komi­se Sená­tu Spo­je­ných stá­tů o uzná­ní jacka­lo­pa coby ofi­ci­ál­ní stát­ní mýtic­ké bytos­ti.

Výzkum jacka­lo­pa nás nasmě­ro­val i na dal­ší pra­me­ny, star­ší zmín­ky v ori­en­tál­ních zdro­jích a nám geo­gra­fic­ky bliž­ší zázna­my z Němec­ka, roz­ši­řu­jí­cí dosa­vad­ní pozná­ní oňu­ko­vi pří­buz­ných dru­hů z Tyrol a Bavor­ska.

Ana­lo­gie k oňu­ko­vi v arab­ském kon­tex­tu jsou před­sta­vo­vá­ny tvo­rem, při­po­mí­na­jí­cím zají­ce s rohem jed­no­rož­ce: Al-Mi’raj or Almi­raj (arab­sky: ٱلْمِعْرَاجal-miʿrāj), viz. Al-Mi’raj – Wiki­pe­dia.

Nové poznatky při­chá­ze­jí z němec­kých oblas­tí poho­ří Harz a z Duryn­ské­ho lesa, kde se vysky­tu­je ras­sel­bock, někdy zva­ný raspel­bock. Obdob­ně k oňu­ko­vi se zde roz­li­šu­je sami­čí vari­an­ta Ras­sel­ge­iß s drob­něj­ším paro­žím. Nebez­pe­čí před­sta­vu­jí jejich psí tesá­ky. Mla­dí jedin­ci jsou ozna­čo­vá­ni jako Wal­drass­lin­ge. (srv. Ras­sel­bock – Wiki­pe­dia)

Ze Skan­di­ná­vie pochá­zí i pozo­ro­vá­ní obdob­né­ho dru­hu, ve Švéd­sku  míst­ně ozna­čo­va­né­ho jako skva­der. Byl popsán zoo­lo­gem Rudol­fem Granber­gem v roce  1918 a jeden vycpa­ný exeplář je vysta­ven ve stá­lé expo­zi­ci muzea v Nor­ra Ber­get v Sund­svallu. (srv. Skva­der – Wiki­pe­dia)