Oňuk krkonošský

Posled­ní mód­ní výstře­lek v ochra­ně pří­ro­dy Krko­noš (ved­le vlků, dáví­cích ovce a rysů, trha­jí­cích lis­to­noš­ky – sta­lo se na Slo­ven­sku za mého mlá­dí) se jme­nu­je tet­ří­vek obec­ný (tetrao tet­rix) – viz. Sprá­va Krko­noš­ské­ho národ­ní­ho par­ku | Ohro­že­ný tet­ří­vek obec­ný (krnap.cz)

Cedu­le s nápi­sy „Tet­řív­ko­va lož­ni­ce“ a dal­ší záka­zo­vé tabu­le sou­vi­se­jí­cí s tou­to čer­nou sle­pič­kou hyzdí vrcho­lo­vé par­tie hor kolem turis­tic­kých ste­zek již tře­tí sezó­nu.

Nabí­zím etno­gra­fic­kou per­spek­ti­vu v inter­pre­ta­ci toho­to dru­hu, kte­rá může vnést nové pod­ně­ty do dis­ku­se. Odpo­věď na otáz­ku po půvo­du toho­to dru­hu může­me nalézt v kni­ze Vác­la­va Krol­muse: Sta­ro­čes­ké pověs­ti, zpěvy, hry, oby­če­je, slav­nos­ti a nápěvy ohle­dem na bájeslo­ví čes­ko-slo­van­ské, jež sebral V. S. Seu­mlork, vyda­né v Pra­ze roku 1845 (citu­ji dle Jaro­mír Jech: Kra­ko­noš, Pra­ha 2008):

„Čer­nok­něž­ní­ci, čaro­děj­ní­ci a kou­zel­ní­ci se svý­mi man­žel­ka­mi čaro­děj­ný­mi ješ­tě za pohan­ských dob v roz­sed­li­nách skal­ních nej­hlav­něj­ší síd­lo taj­né, snad orí­ku­lum se zahra­dou zna­me­ni­tou roz­lič­ných bylin, Rybe­ca­lo­vou nazva­nou, i své nej­hlav­něj­ší božiš­tě měli (…), do kte­ré­hož lid pohan­sko­slav­ský z Čech, z Mora­vy, ze Slez­ska a Hor­ní Luži­ce kaž­do­roč­ně puto­val, zde čer­né­ho kohou­ta (dle pověs­ti hor­ní) s čer­nou sle­pi­cí v kališ­ti ryb­ním před hra­dem skal­ným obě­to­val…“ Pro náš výzkum je důle­ži­té dal­ší upřes­ně­ní způ­so­bu zmí­ně­né­ho obě­to­vá­ní. Čer­ní kohou­ti a čer­né sle­pi­ce neby­li na krko­noš­ských hře­be­nech zabí­je­ni, ale vypouš­tě­ni do vol­né pří­ro­dy.

„… pod­lé zvy­ku a oby­če­je pra­staré­ho Pola­ba­né od Měl­ní­ka a z jiných míst polabských, jež labská voda čas­to vytá­pí (…), za tou pří­či­nou ješ­tě roku 1779 na Krko­no­še Pola­ba­né čeští k žídlu labské­mu s čer­ný­mi kohou­ty putu­jou a kohou­ty zde do lesů pouš­tě­jí, z kte­rýchž­to kohou­tů před něko­li­ka léty jed­no­ho v húšti mys­li­vec zastře­lil a nebož. Viká­ři a fará­ři bran­ské­mu, Ant. Želiz­ko­vi pro­dal.“ Měl by být tedy pří­sluš­ným orgá­nům ochra­ny pří­ro­dy podán pod­nět na retro­ak­tiv­ní stí­há­ní v nepří­tom­nos­ti (in memo­ri­am) nezná­mé­ho nejme­no­va­né­ho mys­liv­ce za prav­dě­po­dob­né zabi­tí ohro­že­né­ho tet­řív­ka i nebož­tí­ka fará­ře z Bran­né za napo­má­há­ní k tomu­to činu.

Dal­ší svě­dec­tví nás již nene­chá­vá na pochy­bách, že ješ­tě v prv­ní polo­vi­ně 19. sto­le­tí se po hře­be­nech Krko­noš, na Labské lou­ce a kolem dneš­ní Luč­ní bou­dy (pra­men Bílé­ho Labe), jakož i pod Sněž­kou, u pra­me­nů Úpy, Čis­té a prav­dě­po­dob­ně i v Jizer­ských horách na Jizer­ské lou­ce pohy­bu­je počet­ná popu­la­ce čer­ných kurů domá­cích, u kte­ré může­me před­po­klá­dat, že zde poslé­ze hnízdí a vycho­vá­vá kuřa­ta:

„Jako žák jsem roku 1805 a 1814 oko­lo a na Krko­no­ších viděl a po Čechách shle­dal: že na ves­ně mno­zí hos­po­dá­řo­vé a hos­po­dy­ně, ba nej­ví­ce vej­min­kář­ky, báby o pou­těch jar­ních, jakož­to oko­lo sv. Víta (15. červ­na) nej­ví­ce z pobře­ží polabské­ho, izer­ské­ho, z kra­je lito­mě­řic­ké­ho, boleslav­ské­ho, rakov­nic­ké­ho, bydžov­ské­ho a krá­lo­hra­dec­ké­ho poří­ča­né od roz­lič­ných vod (poto­ků a řek, ryb­ní­ků a jezer) pod a na Krko­no­še puto­va­li. Někte­ří nosí mužští kohou­ty a žen­ské sle­pi­ce čer­né. … Někte­ří pout­ní­ci havěť nesou­cí tuším k sed­me­ro řídlům pra­me­ni­tých čili stud­nič­ných vod Labe a Jize­ry pod horu Sněž­ku … nes­li. Mno­zí kohou­ty do lesa pus­ti­li a sle­pi­ce do jezír­ka … vrh­li.“ (Krol­mus, in: Jech: Kra­ko­noš, str. 133 – 135)

Tato etno­gra­fic­ká zjiš­tě­ní nás sta­ví před otáz­ku, zda onen báj­ný „čer­ný rytíř“ tet­ří­vek obec­ný není jen běž­ný kur domá­cí (gallus gallus domes­ti­ca), kte­rý byl z ritu­ál­ních důvo­dů po sta­le­tí vysa­zo­ván do vol­né pří­ro­dy, zde se adap­to­val a pře­ží­vá. To by ovšem zna­me­na­lo, že coby ohro­že­ný druh chrá­ní­me oby­čej­né čer­né sle­pi­ce a údaj­ný tet­ří­vek jako tako­vý je potom kryp­ti­dem, naroz­díl od reál­ně se vysky­tu­jí­cí­ho oňu­ka.