Oňuk krkonošský

(Ceratopalmatus marsupialis corconticus, dříve Pavidus corcontis Dix)

Blíží se doba páření
Oňuk krko­noš­ský se páří na kon­ci květ­na a v červ­nu (pod­le Mila­na Vícha) ve vrcho­lo­vých par­ti­ích poho­ří. Sam­ci s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí putu­jí ze své­ho teri­to­ria v západ­ních Krko­no­ších po hlav­ním hře­be­ni do pro­sto­ru mezi Labskou lou­kou, Vio­lí­kem, Vyso­kým kolem, Mar­ti­nov­kou a Pet­rov­kou, samič­ky jim z výcho­du z oblas­ti Obří­ho Dolu jdou v ústrety. Po doko­na­ném oplod­ně­ní sami­ček se zase všich­ni vra­ce­jí do svých domov­ských oblas­tí, leží­cích na pro­ti­leh­lých stra­nách Krko­noš, samič­ky na východ pod Sněž­ku a sam­ci do hlu­bo­kých lesů kolem Mumla­vy a Huťské­ho poto­ka, do Kotel­ních jam, na Lysou horu a Zad­ní Plech a na Vlčí hře­ben. Oňuk prav­dě­po­dob­ně kopu­lu­je, jako jedi­ný savec, zády k sobě. Ke spo­je­ní se sami­cí slou­ží pohlav­ní orgán – ocas. Ocas při­po­mí­ná ocas ste­go­sau­ra se dvě­ma až čtyř­mi výrůst­ky či rohy. Ty jsou prav­dě­po­dob­ně for­mou roz­vět­ve­né­ho peni­su. Oňuk se v mno­hém podo­bá vač­natcům. Jejich zvlášt­nos­tí je, že sam­ci mají vět­ši­nou dvou­hro­tý penis, kte­rý odpo­ví­dá samič­či­ným dvě­ma vagi­nám, pro­to­že sami­ce má dvě samo­stat­né dělo­hy a dvě samo­stat­né pochvy. Ocas oňu­ka může tedy být zakon­čen dvou či čtyřhro­tým peni­sem, počet vagin sami­ce není zatím zdo­ku­men­to­ván. Vzhle­dem k tomu, že prav­dě­po­dob­ně nosí po inku­ba­ci vajíč­ka v kap­se – vaku jen jed­no mlá­dě, lze se domní­vat, že má naroz­díl od vač­natců pou­ze jed­nu pochvu a samec má penis se dvě­ma až čtyř­mi hro­ty pou­ze pro­to, aby se zvý­ši­la prav­dě­po­dob­nost, že se ale­spoň jed­ním z hro­tů peni­su do vagí­ny tre­fí, když jsou při milost­ném aktu k sobě zády a tedy se navzá­jem nevi­dí. Proč se na sebe sami­ce a sam­ci oňu­ka při milo­vá­ní odmí­ta­jí dívat je zatím před­mě­tem doha­dů. Vzhle­dem k pla­chos­ti oňu­ka i s při­hléd­nu­tím k tomu, že jde o noč­ní­ho tvo­ra je ale jis­té, že k páře­ní stej­ně dochá­zí za tmy, kdy toho moc vidět není.

Roz­mno­žo­va­cí apa­rát oňu­ka může pro člo­vě­ka před­sta­vo­vat urči­té nebez­pe­čí. S při­hléd­nu­tím k nej­bliž­ším pří­buz­ným oňu­ka lze před­po­klá­dat exis­ten­ci jedo­vé­ho apa­rá­tu, kte­rý mož­ná slou­ží jako pomoc­ný orgán při kopu­la­ci, stej­ně jako u pta­ko­pys­ků. Zatím­co u ježur, dal­ších blíz­kých pří­buz­ných oňu­ka, je jedo­vý dráp prak­tic­ky neškod­ný, pta­ko­pys­ko­vé dis­po­nu­jí jedo­vý­mi žlá­za­mi v oblas­ti steh­na a jejich jed, kte­rý sice není pro člo­vě­ka smr­tel­ný, způ­so­bu­je nesne­si­tel­nou bolest a oto­ky, kte­ré mohou trvat i po něko­lik měsí­ců. Nedo­po­ru­ču­je se tedy osa­há­vat ocas oňu­ka či hla­dit jej po zad­ku v době páře­ní, pro­to­že prá­vě u pta­ko­pyska se stá­le vedou spo­ry, zda prá­vě jejich jedo­vý apa­rát neslou­ží jako pomoc­ný orgán při kopu­la­ci.
Neruš­te v době páře­ní oňu­ky, sta­čí že je pla­ší tet­řív­ko­vé svým toká­ním.